Články:
- Kvítek oslavil 35 let svého trvání
- Kvítek opět společně s Japonskem zdravil Prahu
- Zpěv a smích pod vyhaslými sopkami.
- Kvítek v Obecním domě v Praze
- Pěvecký sbor Kvítek včera, dnes a zítra
- Kvítek na turné po Německu a Belgii
Kvítek oslavil 35 let svého trvání
Pěvecký sbor Kvítek oslavil své
pětatřicátiny. Jak jinak, než zpěvem a hudbou! A to hned ve dvou
koncertech, poněvadž jedno odpoledne či večer by těžko stačily při
shledání současných a bývalých členů sboru, přátel, spolupracovníků a
příznivců Kvítku.
První koncertní setkání,
pojaté jako festival pěveckých sborů, se pod názvem „České středohoří“
uskutečnilo v pátek 7. 10. 2011. Ve Vrchlického divadle v Lounech
úvodem představil zakladatel Kvítku Vladimír Petržilka nově vzniklý
dětský sbor ZŠ J. A. Komenského „Á, Gé, Á“, který si před tak početným
publikem zazpíval poprvé, ale zato s velikým nadšením. Když pak na
jeviště nastoupil smíšený sbor Kvítku se sbormistrní Lenkou
Petržilkovou, která od svého otce převzala sbormistrovskou štafetu,
pokračoval koncert v neméně radostné a přátelské atmosféře. Na pozvání
Kvítku vystoupily sbory z blízkého okolí: Magistrae Raconenses (sborm.
Miluše Seidlová a Vlasta Petržilková), Žatecký příležitostní sbor (sborm.
Alžběta Urbancová), Ročovský smíšený sbor (sborm. Karel Chlouba) a
Pěvecký sbor Harmonie (sborm. Jiří Kurka). Zazněly převážně lidové
písně v různých úpravách, ale i duchovní skladby a nápadité aranže
populárních a jazzových písní.
Druhou muzikantskou a
zároveň společenskou oslavou byl sobotní koncert 8. 10. Uvedly jej
svým vystoupením přípravné oddělení a dětský sbor Kvítku. Následující
program byl krásným příkladem toho, jak mohou v tvůrčí atmosféře stát
vedle sebe bez jakéhokoliv negativního srovnávání žánrově různorodé
výkony amatérů, mladých nadějných hudebníků, žáků, učitelů,
profesionálů i špičkových výkonných umělců. Na jevišti se vystřídali
přátelé Kvítku, jeho bývalí či současní členové, osobnosti působící
v Lounech a okolí i hosté, kteří vážili do Loun dalekou cestu.
Vystoupili Petr Hnilica (trubka) za doprovodu Martiny Podané (klavír),
Tomáš Borl (klavír), houslový virtuos Alexander Shonert za doprovodu
Natalie Shonertové (klavír), Veronika Konvalinková (soprán), Martin
Konvalinka (tenor), pěvecké trio Triton (Kateřina Štolová, Renata
Friedlová, Lenka Petržilková) za doprovodu Jitky Sedláčkové (klavír),
Jiří Růžička (klavír), Vít Fiala (kontrabas), Jiří „Šlupka“ Svěrák
(zpěv, klavír), Big Band ZUŠ Louny pod vedením Milana Bitnera
s domácími i hostujícími sólisty: zpívali Petra Cortijo, Lenka
Faustová a Miloslav Wainer.
Jakkoli by se mohlo zdát
lidové rčení „nescházejí se hory s horami, ale lidé s lidmi“, které
často zaznívá na koncertech Kvítku, již poněkud oposlouchaným, musíme
mu dát za pravdu. Nebylo-li by totiž lidí podobně zapálených pro
hudbu, jako jsou lidé spjatí s Kvítkem (a nejen s ním), nebyli bychom
účastni koncertům s tak výbornou úrovní a mimořádně laskavou
atmosférou, jakými byly koncerty v Lounech k 35. výročí založení
Kvítku.
Martina Jamborová
Kvítek opět společně s Japonskem zdravil Prahu
Po loňském úspěšném vystoupení v Obecním domě v Praze byl smíšený sbor
Kvítku v roce 2011 opět pozván k účinkování na koncertě Japonsko
zdraví Prahu. Koncert byl původně plánován jako setkání japonských a
českých účinkujících a jeho duchovním poselstvím měla být výzva k
podpoře tolerance a respektu života lidí s Downovým syndromem. Tento
rok ale do organizace koncertu zasáhlo obrovské přírodní neštěstí,
které v podobě zemětřesení a tsunami v březnu postihlo Japonsko.
Koncert se tak stal manifestací všeobecné lidské solidarity a
odhodlání vzdorovat nepřízni osudu, ať už je jí trizomie 21.
chromozomu (proto byl jako Světový den Downova syndromu ustanoven 21.
březen), která člověku s touto diagnózou i jeho rodině zásadně ovlivní
celý život, nebo přírodní katastrofa, která může člověka v jednom
okamžiku připravit o všechny životní jistoty.
Mnoho japonských účinkujících nemohlo přijet, například skupina Ikegai
stála na jevišti ve čtvrtinovém počtu. Právě tato skupina požádala
Kvítek, zda by se kromě svého vlastního vystoupení nepodílel na
provedení jejich repertoáru, a tak improvizovaně zazněly písně O happy
day a This little light of mine. Kromě sborových skladeb v podání
Kvítku, japonských sborů Chiyoda No Mori, Azalee nebo Fumi No Kai si
posluchači vyslechli úpravy známých skladeb pro elektron v podání
Ensemble Flora a temperamentní vystoupení Schinchan & Manna Family. Na
programu bylo též vystoupení mladých lidí s DS, mimochodem velmi
výmluvný argument proti všemožným předsudkům, dále skladby pro violyru,
nový nástroj firmy Yamaha, na který hrály členky souboru Sound
Harmonie V&E, a atmosféru koncertu doplnilo představení paní Masumi
Sakamoto, která se podělila o umění ikebany. Je dobře, že Kvítek mohl
svým účinkováním na podporu Japonska a Společnosti rodičů a dětí s
Downovým syndromem přispět na potřebném místě, a je ještě lépe, že
tento koncert se uskutečnil před zcela zaplněným sálem Obecního domu.
Martina Jamborová
Zpěv a smích pod vyhaslými
sopkami
Nebojte se, řeč bude o
nejnovějších zážitcích pěveckého sboru Kvítek z Loun. Kdo by si ale
myslel, že dějištěm přehlídky sborového zpěvu má být malebná krajina
pod Českým středohořím, ten by se velmi zmýlil. Musíme se přenést o
stovky kilometrů dál, do francouzského regionu Auvergne, a místo nám
důvěrně známých kopců nechat v našich představách vyrůst hory
mnohonásobně větších rozměrů. Tak vypadá pohoří sopečného původu,
čítající na 80 vyhaslých sopek, které obklopují město Clermont-Ferrand
ve Francii.
A jen 7 km odsud leží městečko Gerzat, místo konání 5. mezinárodního
festivalu sborového zpěvu. Festival, který již popáté pořádalo místní
sdružení Association Notes et Des Lyres, zkráceně A.N.D.L., proběhl ve
dnech 10.–16. května 2010. Poprvé v jeho nedlouhé historii se na jeho
organizaci podílelo město Clermont-Ferrand. Z mnoha přihlášených bylo
k účasti na festivalu vybráno osm sborů z pěti zemí, kromě Kvítku
sbory Dnipro z Kyjeva (Ukrajina), Liedertafel z Rudolstadtu (Německo),
Giovani Escursionisti Vicentini (G.E.V.) z Vicenzy (Itálie),
francouzské sbory Kaela z Annecy, smíšený sbor z Gerzat, netradiční
seskupení Bat’s z Mouvaux a komorní kvinteto Clam’avie z Pouzy-Mézangy.
Na festival se sjela řada hostů, osobností i prostých účastníků, aby
se na necelý týden úplně oddali poslechu, koncertování, ale také
sebevzdělávání v oblasti hudby a zpěvu, protože součástí festivalu
byly semináře různého zaměření. Každý ze sborů měl dvě samostatná
vystoupení v divadle Cornillon v Gerzat. Kvítek se představil
vícehlasými úpravami lidových písní V horném konci, Chodila Maryška,
Okolo Hradišťa, Což se mě má milá, Ej, slněčko, Kyčera, A já mám
koníčka, Už je slunko, Bodaj by vás čerti vzali, písněmi Tebe poem (D. Bortnianski),
Alleluia (G. Young), Hymne à la nuit (J. P. Rameau), Embraceable you
(G. Gerschwin, arr. J. Johansson), Mercy, mercy, mercy (J. Zawinul)
aj. Přijetí od publika i spoluúčinkujících bylo velmi vřelé: dlouhý
skandovaný potlesk, pochvalné výkřiky v publiku, slova uznání
v zákulisí, to vše bylo velkou odměnou za přípravu na festivalová
vystoupení.
Sbormistryni Kvítku Lence Petržilkové se dostalo té cti, že byla jako
jediný zástupce zahraničních sborů účastnících se festivalu pozvána
k rozhovoru vysílanému rádiem Auvergne, kde se ocitla ve společnosti
uměleckého ředitele festivalu Fabiena Planchona, předsedy sdružení
A.N.D.L. Erica Fournelyho a hudebního skladatele Huberta Dennefelda,
autora společných skladeb provedených závěrem festivalu. Kromě
povídání na festivalové téma zde z nahrávky pořízené Kvítkem zazněla
píseň Kyčera, Kyčera, a sbormistrně Kvítku na přání moderátorky
rozhovoru stručně přetlumočila slova písně.
Mimořádným zážitkem během festivalu byla pro Kvítek možnost zazpívat
si několik písní v románské bazilice Notre-Dame du Port v Clermont-Ferrand,
která patří k nejvýznamnějším románským památkám v Auvergne, a která
všechny okouzlila ušlechtilým vnitřním prostorem a úžasnou akustikou.
Závěrečný koncert festivalu se konal v Clermont-Ferrand na hlavním
náměstí Jaude. Dechový orchestr přednesl March from First suite for
band (A. Reed), poté všechny sbory za doprovodu orchestru pod vedením
Fabiena Planchona a Huberta Dennefelda zazpívaly Hymn to the fallen (J. Williams)
a dvě skladby H. Dennefelda, Hymne à la liberté a Cheminements.
Poslední skladba patřila spíše k okruhu experimentálních skladeb
(předepsaný hlasitý smích místo not nenajdete v partu tak často), ale
francouzské publikum je otevřené i novým a neznámým věcem. Dobře
organizovaný a na zážitky bohatý festival v Gerzat byl pro všechny
zúčastněné povzbuzením, a se vzpomínkami na Gerzat určite zůstane
spojena přátelská atmosféra koncertů a celkového festivalového
prostředí.
Martina Jamborová
Kvítek v Obecním domě v Praze
Obecní dům v Praze, skvost české secesní
architektury, hostil v pátek 3.7. 2009 hudebníky z Japonska. Byli jimi
okarinový soubor Okarina Ema, který dirigoval Makoto Era, a skupina
Shara-No-Hana s vedoucí Masami Kato. Koncert se příznačně jmenoval
Japonsko zdraví Prahu. Ke spolupráci na koncertě ve Smetanově síni
Obecního domu byli pozváni hosté: Trio Helios Praga, a pěvecký sbor
Kvítek z Loun, přesně řečeno jeho dívčí, ženský a smíšený sbor.Zatímco
Okarina Ema okouzlila publikum jemným souzvukem okarin, skupina Shara-No-Hana
navodila japonskou atmosféru hrou na koto, tradiční třináctistrunný
nástroj oblíbený v japonských dvorských kruzích již před staletími. Ve
Smetanově síni Obecního domu se nesly melodie starých japonských písní
v tradičních i novějších úpravách, ale i moderní skladby, které dávaly
vyniknout možnostem zdánlivě prostého nástroje, jako je okarina.
Souhra šesti koto, stolních citer s posuvnými kobylkami, byla pro
mnohého posluchače překvapujícím zážitkem, a neméně působivý byl
pohled na ženy v kimonech, sklánějící hlavy nad nástroji.Ve druhé
polovině koncertu přišel okamžik, na který se těšili všichni členové
pěveckého sboru Kvítek: možnost rozeznít Smetanovu síň Obecního domu
svými hlasy. V lidových písně Svitaj, Bože, svitaj, Ej, slněčko, Okolo
Hradišťa, Chodila Maryška a dalších se pod vedením Lenky Petržilkové
postupně představila všechna tři tělesa sboru. Čistý a nosný zvuk se
vznášel sálem a velkorysá, ale zároveň náročná akustika Smetanova sálu
dovolila vyniknout všem kontrastům a jemnostem přednesu. S posluchači
se Kvítek rozloučil společně s oběma japonskými soubory písní Sakura,
sakura, dirigování se ujal Makoto Era.Zpívat ve Smetanově síni, která
je pro svou uměleckou hodnotu a historii považována za jeden
z nejprestižnějších koncertních sálů v Praze, bylo pro Kvítek nejen
velkou výzvou, ale také velmi krásné a obohacující, mimo jiné i díky
vnímavému a kultivovanému publiku, které se na koncertě japonské hudby
sešlo. Díky za tento večer!
Martina Jamborová
Pěvecký sbor Kvítek
včera, dnes a zítra
(Svobodný hlas č.51 - 17.12.2008)
Pěvecký sbor Kvítek se blíží Kristovým létům. Osud živoucího tělesa
nebyl přímočarý jako novozákonní příběh. Jako by ukřižování
následovalo až po nanebevstoupení. Jako by celosvětový úspěch muselo
vykoupit hlubokým a bolestným pádem a nářkem: Otče, proč jsi mě
opustil? V současnosti jeho těžce zkoušený zakladatel, sbormistr
Vladimír Petržilka, Kvítek opět pozvedl a mravenčí prací ho vyzvedl
zpátky na výsluní. Svědčí o tom znovuzískání zahraničního renomé i
složení sboru, který získává několikagenerační charakter. Vedle sebe
tak zpívají matka s dcerou a odchovanci Kvítku se vracejí jako zralí
pěvci či pedagogové. Mezi ně patří Tomáš Železný (*1964) a Renata Friedlová (*1967), služebně nejstarší členka, z Ženského a Smíšeného
komorního sboru. Na druhé straně stojí zpěváčci Přípravného oddělení
Lísteček a malí členové Dětského komorního sboru. Střední generaci
zastupují dospívající sboristky Dívčího komorního sboru.
Kvítek jako život, život jako Kvítek
Přes všechny peripetie
zasvětilo Kvítku několik členů doslova celý život. Renata Friedlová
vstoupila do sboru v roce 1977 jako desetiletá, tehdy Králíčková.
S výjimkou plnění mateřských povinností v něm působí nepřetržitě. Do
Loun dojížděla zpívat i z Hradce Králové. „Jsem téměř zakládající
členkou. Kvítek pro mě znamená 31 let ve společnosti lidí, s nimiž mi
je dobře, se kterými mám společný svět,“ vyznala se. U největšího
úspěchu Kvítku bohužel nebyla. Velkolepý zájezd do Jihoafrické
republiky v roce 1993 trávila s maličkou dcerkou, nyní členkou Dívčího
sboru.
Renatiným současníkem je Tomáš Železný. „Kvítek je pro mě uzavřením
určitého životního kruhu, do kterého jsem jako dítě na pár let
vstoupil, jako mutující pubescent vystoupil a po téměř 30 letech se
opět vrátil, abych vyvrátil moudrost o dvojím vstoupení do jedné
řeky,“ zamýšlí se. „Zpět mě přivedl pocit nutnosti si obohatit život.
Věnovat se hudbě, která je mou životní zálibou číslo jedna, na vyšší
úrovni, než je běžné,“ dodává.
Jen o pár let je mladší další „rodinné stříbro“ Kvítku, Lenka
Petržilková (*1975). Sbormistrova dcera zpívá v Kvítku od pěti let.
„Je to můj život. Vůbec si nedovedu představit, jak by se bez Kvítku
odvíjel. Je to moje rodina. Ale vždy jsem byla řadová členka, bez
protekce. Naopak byl na mě táta přísnější,“ zdůrazňuje. „Každý věděl o
svých přednostech a slabinách a snažil se na sobě pracovat. Vše
probíhalo v přátelské atmosféře, bez řevnivosti. Byly jsme kamarádky,“
nechává nahlédnout pod pokličku sboru.
A jak vidí Kvítek nová generace? Michaela Friedlová (16 let), Aneta a
Michaela Jindrová (16 a 14 roků) a Tereza Helšusová (17 let) „chodí“
do sboru již jedno desetiletí. Přivedli je rodiče. „U mě to bylo
automatické, přihlásila mě maminka,“ potvrzuje dcera služebně nestarší
členky. Shodují se, že zpívají rády. „Až na kritické chvilky
nelitujeme,“ smějí se.
Ne hory s horami, ale lidé s lidmi
Zásadní vliv na vývoj Kvítku
měly přátelské vazby s lidmi z kulturní oblasti v bývalém
Československu i zahraničí. „Jak to říká táta, nesetkávají se hory
s horami, ale lidé s lidmi. Často se stávalo, že se setkání změnila
v celoživotní přátelství. Asi nejdůležitějším člověkem je paní Baga
Martens, milovnice a mecenáška umění, renesanční člověk.. Viděli nás s
manželem na festivalu v Olomouci a pozvala nás do Belgie. Je jako moje
babička,“ přibližuje Lenka Petržilková. „Ale není to jen ona. Přáteli
jsou také sbormistři Michel Vanstals a Charlotte Messiaen z Belgie,
překladatelka Ludmila Vodová nebo Petra Cortijo, rozená Cudráková,
dlouholetá členka Kvítku, flétnistka a organizátorka našich koncertů
v Německu,“ jmenuje korunní princezna Kvítku.
Kdykoliv mluví Vladimír Petržilka o úspěších sboru, zmiňuje Belgii
1988 a Jihoafrickou republiku 1993. Stejně to vidí i pamětnice. „Mým
nejsilnějším zážitkem je návštěva u belgické královny, že jsme se k ní
vůbec dostali. Původně desetiminutový koncert se protáhl na téměř dvě
hodiny. Královně jsme se tak líbili, že poslala pro krále a zpívali
jsme pro oba,“ vzpomíná R. Friedlová. Audienci jim zařídil šlechtic
Max van der Linden, přítel rodiny Martens. „Slyšel nás v Tourinnes la
Grosse a doporučil nás,“ doplňuje L. Petržilková. Další
nezapomenutelný zážitek se váže festivalu pěveckých sborů v belgickém
Neerpeltu. „Živě si pamatuji, jak jsme v zákulisí čekali na vyhlášení
výsledků. Nebyli jsme ani pátí, čtvrtí, třetí, ani druzí. Na řadu
přišlo první místo a zase nic. Nakonec nás vyhlásili jako absolutní
vítěze a přidělili nám cenu „Suma cum laude“. To bylo víc než první
místo. Bylo to silné,“ popisuje své pocity nynější sbormistryně.
Obrovský dojem zanechal lounský sbor roku 1993 také na festivalu
v africkém Johannesburgu. Sami organizátoři sehnali sponzora pro
náklady spojené s pobytem a Kvítek se jim odvděčil absolutním
vítězstvím ve dvou ze tří soutěžních kategorií. Po úspěchu byl
Vladimír Petržilka zahrnut nabídkami od Velké Británie až po Japonsko
- na koncerty a nahrávání desek. Tehdy ale již nastal strmý pád.
Spojení Kvítku s náboženskou sektou znamenalo konec. Naštěstí nikoliv
definitivní…
Kvítek opět žije!
„Když se to pak rozpadlo, byla
to rodinná tragédie. Nejenže táta v podstatě vlastní vinou přišel o
dítko, které vypiplal do světové špičky, ale hlavně se nám rozpadla
rodina. On táta má už takovou povahu, že nepředpokládá nic zlého. Má
silnou víru v dobro, a tak asi nebylo těžké ho oklamat. Hodně se
spálil a bylo to pro něj velké ponaučení,“ nevyhýbá se ošemetnému
tématu Lenka Petržilková. „Bez něj jsme to sice nějak „pytlíkovali“,
ale bez jeho zápalu a zkušeností to nebylo ono. Všechno zlé je opravdu
k něčemu dobré. Nebýt jeho mozkové mrtvice v roce 2003, možná by se
Kvítek nevrátil tam, kde byl. To, že vstal z mrtvých, ho nakoplo a
dodalo mu novou vlnu euforie. Asi už nikdy nebude mít tolik energie
jako dřív, ale pořád zůstává hlavním mozkem. Spoustu věcí vymýšlí a já
jsem jeho výkonný orgán,“ tvrdí nastupující sbormistryně.
A co se od roku 1993 změnilo? „Mnohé. Vláďa Petržilka za těch pár let,
co jsme se míjeli, zjistil, co je to dirigovat, co je to technika
zpěvu i mluvy. Myslím, že kvalitativní úroveň projevu sboru je vyšší
ve všech hodnotách,“ tvrdí Tomáš Železný.
Renata Friedlová s ním souhlasí. „Úroveň se určitě zlepšila. Je to
způsobeno také tím, že všichni jsme starší a zkušenější,“ zamýšlí se
hlasová pedagožka, která tuto funkci v Kvítku vykonává už od osmnácti
let.
„Předtím nás bylo přes 500, bylo hodně oddělení, nejen Louny, ale i
Žatec a Most. To už se asi nevrátí. Na druhou stranu přibyly dospělé
sbory, máme úplně jiné možnosti. Jako třináctiletá nemůžete pořádně
zazpívat píseň o lásce. K tomu si potřebujete mnohé odžít,“ vysvětluje
Lenka Petržilková.
Druhé zasvěcení v Belgii
O současné kvalitě svědčí
opětovný zájezd do Německa a Belgie, který Kvítek absolvoval na podzim
2008. „Kdybychom nebyli stejně dobří, tak nás nepozvou,“ říká
neochvějně Petržilkova dcera. Jako by se uzavíral kruh. „Můj největší
zážitek s Kvítkem je zpívání v Belgii,“ vypráví šestnáctiletá Michaela
Friedlová. „Nejlepší byly aplausy po koncertech, ze čtyř vystoupení
jsme měli tři pořádné aplausy vestoje,“ potvrzuje její slova stejně
stará Aneta Jindrová. „Byl to velký rozdíl. Od reakcí českého publika,
to jsme ještě nikdy nezažili,“ rozplývají se. „Hned jsme dostaly novou
chuť zpívat,“ mluví za všechny o rok starší Tereza Helšusová.
Starší členky se oproti mladým vrátily do důvěrně známých končin.
„Bylo to velké zadostiučinění vidět po jednadvaceti letech místa, kde
jsme zpívali jako děti. O to silnější, že jsem to teď prožívala s
dcerou, která v šestnácti poznala, co já ve dvaceti,“ líčí maminka
Friedlová.
„Přijetí bylo úžasné. Táta tam má pořád velké jméno. Setkali jsme se
stejnými lidmi – jako se starými známými, jako by mezi tím ani
neproběhlo tolik let,“ stále nemůže uvěřit Petržilková. „A když nám
narvaný kostel v Tourinnes la Grosse deset minut tleskal vestoje, ani
jsme nevěděli, jak to přijímat. Byli jsme nesmírně rádi, ale vlastně i
trochu v rozpacích. Normálně nám vytryskly slzy a běhal mráz po těle.
Jsem ráda, že ty mladé holky, co jsem sama vychovala, si to s námi
prožily a pochopily, jak vypadá ocenění práce.“
„Letošní turné je pro mě zkušeností, že neplatí teorie o stejném
publiku. Německo mě nezaujalo, Belgie pohladila nestrojenou noblesou,
upřímností, čistotou a otevřeností,“ doznává se nepřímo k citovému
pohnutí i „tvrdý muž“ T. Železný.
„Svitaj, Bože, svitaj“
Kde tkví tajemství Kvítku? Čím
tolik okouzluje publikum? Kouzla, pokud to nejsou laciné triky, bývají
rozumově nevysvětlitelná. A tak se musíme spokojit s vnějším popisem.
V magickém koktejlu Kvítku je namícháno silné Petržilkovo charisma,
poučené pedagogické vedení, tvůrčí metoda spočívající v citovém
prožívání repertoáru a jeho pečlivém výběru. „Zpíváme široké rozpětí
od různých úprav lidových písní přes světové autory klasické hudby až
třeba ke gospelům,“ vyjmenovává Železný.
Volba písní je plně v rukou sbormistrů. „Základem jsou moravské a
slovácké lidové písně, v nich všechny hlavní emoce. Také z nich
všichni vycházejí, i autoři 20. století. Z českých skladatelů zpíváme
Petra Ebena, Zdeňka Lukáše, Zdeňka Šestáka a další,“ prozrazuje L.
Petržilková. A pokračuje:„Musíš odmalička učit děti, aby zpívaly
s opravdovou radostí. Aby radost nepředstíraly, ale cítily ji. Naše
belgická patronka Baga Martens nás v říjnu v Belgii uvedla jako sbor,
co zpívá s úsměvem v očích. Tak se nám to snad daří. Kvítek totiž není
jen tak nějaké zpívání, ale zpívání od srdce. Když to děláš opravdově,
lidi to poznají. Proto máme repertoár postavený na lidových písních,
protože ty jsou na prožitku stavěny taky. Ale je to běh na dlouhou
trať. Základem je hlasová technika. Díky ní pak lze zpěv snáze
propojit i s citovým projevem. Navíc pravidelná práce a řád jsou
nezbytnou podmínkou umělecky kvalitního výsledku.“
Mladé členky Dívčího sboru z domácího folkloru tak nadšené nejsou.
„Nejraději máme nějaké vypalovačky, třeba africké spirituály. Ty jsou
lepší než lidové písničky,“ neskrývá divočejší krev jedna z pěvkyň.
Co dál?
To ony jsou příští nadějí
Kvítku, ale každý sbor stojí a padá se sbormistrem.
„Budoucnost Kvítku je závislá na energii a zdraví Vládi Petržilky.
Jeho dcera Lenka snad bude plnohodnotnou nástupkyní, až urazí kus
cesty k dozrání na tátovu úroveň,“ hodnotí otevřeně Železný.
Ta souhlasí: „Například celou Belgii jsem teď po organizační, pěvecké
i dirigentské stránce dělala já. Samozřejmě nemám tátovu zkušenost a
ještě neumím z lidí dostat maximum jako on. Pořád musí být někde
v pozadí, jinak tomu chybí ten šmrnc. Třeba diriguji, všechno
nacvičím, on přijde, změní pár detailů, a je to ono. Ale myslím, že
celá ta léta v Kvítku, výchova, tátův osobní vliv a geny mi vlastně
ani nedávají jinou volbu, než pokračovat v načaté cestě. S hrdostí a
zároveň s velikou pokorou se budu snažit přiblížit na úroveň svého
otce…No, mám se co učit.“
Zato sladké šestnáctky si z budoucností Kvítku hlavu nelámou. Mají ji
plnou dospívání a školy. Michaela Friedlová chce studovat klavír a
hrát na baskytaru, Tereza Helšusová se chce věnovat tancování, Aneta
Jindrová by ráda zpívala v kapele. Vždyť zítřek patří jenom jim…
V jeho uchopování a zdolávání jim pomáhá právě příslušnost ke
společenství Kvítku, které rozvíjí jejich talent a učí je píli.
Pochopí to ale až za pár let.
Přesně to vystihl jeden z pojících článků mezi minulostí, přítomností
a budoucností lounského pěveckého sboru, Tomáš Železný: „Má pěvecká
současnost je neustálé zjišťování, že čím víc se učím, tím víc chyb ve
svém projevu nacházím. Neuvěřitelně složité a hlavně dlouhé téma. Ale
baví mě se s tím prát a nepřestanu. Jsem kupodivu srdcem zarytý
rocker, zpívám i v rockové kapele a dnes už vím, že moje hudební
budoucnost je možná v obou směrech rovnoběžně.“
Pokud si Kvítek chcete poslechnout, přijďte na tradiční Vánoční
podvečer, který proběhne za účasti všech oddělení Kvítku a jeho hostů,
v pátek 26. prosince v 18 hodin v kostele Československé církve
husitské v Lounech.
Připravil Jan Vnouček
Kvítek na turné po Německu a Belgii
S obrovskou
radostí jsme ve středu 22.10.2008 něco málo před půlnocí odjížděli na
naše turné po Německu a Belgii. Pro nás, členky dívčího sboru, to bylo
poprvé, co jsme s Kvítkem vyjely do zahraničí. Tak není divu, že to pro
nás byla velká pocta a zkušenost, na kterou jen tak nezapomeneme.
Ve čtvrtek 23.10.2008 jsme dorazili do Německé vesničky Sainscheid,
kde nás přivítala naše dočasná rodina. Měli jsme čas na odpočinek, na
bohatý oběd a přípravu na odjezd na první koncert, který se konal v Keramikmuseum
Höhr-Grenzhausen v 19.00hod. Repertoár byl sestaven ze skladeb českých
autorů a byl po celé turné stejný. Náš program obohatilo flétnové trio
s názvem Les Trois (Petra Cortijo Aragonés, Sylvia Mel-André a Claudia
Neckenig) a klavírista Jan Tláskal, který kromě doprovázení sboru
zahrál skladby od Josefa Suka a Fryderyka Chopina.
V pátek
24.10.2008 jsme se probudili s krásným pocitem a nedočkavostí,
jelikož jsme věděli, že nás čeká cesta do Belgie. Jako první jsme
v Belgii navštívili Champ de bataille ve Waterloo, kde jsme si prohlédli
panorama bitvy u Waterloo (poslední bitva Napoleona) a La Butte du
lion, který byl postaven v letech 1824-1826. Poté jsme odjeli do
městečka Court St.Etienne, kde jsme měli koncert od 20.00hod. Na úvod
zazpíval belgický sbor L´Ensemble vocal du Brabant wallon, jehož
sbormistryní je Charlotte Messiaen. Poté, co Kvítek zazpíval píseň od
Zdeňka Lukáše – Věneček, celý sál postupně vstal a odměnil nás obrovským
a neuvěřitelným potleskem, že nám málem vyhrkly slzy do očí. Po koncertě
jsme odjeli do Tourinnes –la-Grosse, kde jsme se přivítali s novou
rodinou.
V sobotu 25.10.2008 jsme jeli do Bruselu. První zastávka byla v
Musée royal de L´Afrique centrale – Tervuren (jedna z částí Bruselu),
kde jsme zhlédli výstavu dřevěných slonů v překrásné zahradě
francouzského typu. Poté následovala prohlídka Grande-Place,Manneken Pis
(Čůrající chlapeček) a nákup suvenýrů.V Tourinnes-la-Grosse jsme měli
připravenou výbornou společnou večeři. Následoval koncert v románském
kostele. Celý koncert uváděla Baga Martens, dlouholetá přítelkyně Kvítku
a Vladimíra Petržilky, která doslova řekla, že jsme sbor, který zpívá
s úsměvem v očích.
Úvodem
zazpíval sbor malých dětí Chantourinnes, který nás překvapil českou
písní Šla Nanynka do zelí.Kvítek byl opět odměněn nádherným a vytrvalým
potleskem.Následovalo poděkování a předání dárků pro Bagu Martens,
Michela Vanstalse a Charlotte Messiaen. Charlotte vyprávěla o tom, jaké
to bylo, když je Vladimír Petržilka učil techniku zpěvu, kterou
používají dodnes, tak jsme se hodně nasmáli a poslední večer v Belgii si
užili.
V neděli
26.10.2008 jsme se ráno rozloučili s našimi belgickými přáteli a
vydali se opět do Bruselu, tentokrát k Atomiu, kde jsme strávili
příjemné dopoledne a odkud jsme také odjížděli zpátky do Německého
Sainscheid. Rodiny nás opět vřele přivítaly.
V pondělí 27.10.2008 jsme navštívili město Koblenz, kde jsme si
odpočinuli a mohli se vrátit zpět a připravit se na náš poslední,
závěrečný koncert, který se konal nedaleko Sainscheid v městě Westerburg.
Na začátku koncertu zazpíval německý sbor Chor Sainscheid, kde zpívalo
několik členů z našich rodin. Kvítek měl opět úspěch, veliký potlesk a
chvála opět nechyběla. Poté jsme v Sainscheid v Burger Treff měli
rozlučkovou společnou večeři i s našimi rodinami.
V úterý
28.10.2008 jsme se ráno s rodinami rozloučili a odjížděli zpět do
České republiky.
Jako členka Kvítku bych
tímto chtěla za všechny poděkovat hlavně Lence Petržilkové a Vladimíru
Petržilkovi,kteří nám umožnili získat tuto nezapomenutelnou a
neuvěřitelnou zkušenost.
Andrea Antropiusová
Členka
Kvítku
